Souostroví Raja Ampat patří k indonéské provincii Západní Papua. Tvoří ho 32 tisíc km² moře s největší biodiversitou na světě. Výlovem žraloků v 90. letech začalo být zdravé korálové prostředí ohrožené, ale naštěstí si regenství Raja Ampat nebezpečí uvědomilo a od roku 2010 zahájilo ochranu svého mořského bohatství. Zpočátku spíš papírově, místní obyvatelé se pozvolna přesvědčovali, že z potápěčského turismu mohou mít větší a stabilnější příjem než z jednorázových výdělků z lovu žraloků, že lovem pomocí dynamitu si to jedinečné mořské prostředí navždy zničí. Od roku 2012 jsou ve všech vodách Raja Ampat chráněni žraloci, manty, želvy, dugongové, velryby, delfíni a některé druhy ryb. A zdá se, že ta papírová podoba ochrany se mění v praktické zásahy. Již bylo zadrženo několik rybářských lodí a aplikovány finanční tresty. Například v roce 2015 hlídka načapala vietnamskou loď, která měla na palubě dvě tuny schnoucích žraločích ploutví a 80 karet pravých. Postih následoval a tudíž i výstraha pro ostatní. Ale nejde jen o ochranu před rybářskými loďmi. V lednu 2017 na jeden z korálových útesů u ostrova Kri narazila velká výletní loď Caledonian Sky při pozorování ptáků a porušila 18 tisíc m² (tři fotbalová hřiště) korálového prostředí. Postih byl vyčíslen na 15 miliónů dolarů.
Po této stránce se tedy snad daří oblast chránit, ale ne všichni místní rozumí potřebě regulovat rybolov. Na skvělé lokalitě Blue Magic, která je v oblasti Národního Parku, kde je lov zakázán, kde se čistí manty, kde se mohou cítit bezpečně z důvodu ochrany prostředí, jsme na ponoru viděli mantu, s lalokem zamotaným do rybářského vlasce. Pokud se vlasec zasekne v korálech, mantě to buď lalok vážně poškodí, nebo jí zabrání pohybu, tedy příjmu kyslíku a manta se udusí. V tom nejlepším případě jí vlasec pouze rozdrásá kůži a manta chytne infekci. Junior (Milan Musil) se snažil vlasec uříznout, ale nepodařilo se, je těžké se k mantě přiblížit na dosah. Druhý den jsme z lodi zpozorovali na obzoru rybářskou loďku, Junior ji hodně zamračeně sledoval, a když jsme vyrazili člunem na ponor, nejdřív jsme zajeli k rybáři. Měl v koši dvě ulovené makrely a do moře natažený dlouhý vlasec. Tak hrozivého Juniora málokdy uvidíte. Starý Papuánec jenom vystrašeně seděl, nechal si makrely naházet zpátky do moře a poslušně vytáhl vlasec. Je to situace složitá. Tento člověk zde odjakživa lovil, jsou to vlastně jeho vody a najednou mu nějaký cizinec začne vyhazovat, co nalovil a vyhánět ho pryč. Je těžké tomuto člověku vysvětlovat, že nejde o ty dvě makrely, ale právě o ten dlouhý vlasec, který táhne za loďkou. Nejsmutnější ale bylo, že z rezortních člunů, čekajících na hladině na své potápěče, nepřijel nikdo, aby rybáře zarazil, nebo mu v klidu vysvětlil, proč by zrovna zde lovit neměl. Přitom právě přilehlé rezorty jsou závislé na zdravém mořském prostředí a manty jsou pro potápěče nejlákavější. Zákazy a poučení jsou stále v některých případech pouze napsané. Ale abych nepoukazovala jenom na nedostatky, jsou i nadějná fakta: od roku 2010, kdy se ochrana začala praktikovat, stoupl počet útesových ryb v chráněných oblastech o 600%, na lokalitách se objevují útesoví žraloci a mohu potvrdit, že jsem viděla i mnoho malých, právě narozených žraloků, jak při procházce na pláži, tak při ponorech. A co se mant týče, naposledy jsem oblast navštívila v roce 2010 a to jsme nepotkali jedinou, letošní výlet byl plný zážitků s těmito nádhernými tvory.
MANTY
Mořská bioložka Andrea Marshall obohatila v roce 2009 vědecký svět o poznatek, že existují dva druhy mant, a sice velká, pelagická manta atlantská – birostris a menší manta pobřežní – alfredi. Jen na několika málo místech na světě se vyskytují oba druhy mant pospolu a tím jedním je právě Raja Ampat. Navíc se zde objevuje i vzácná zcela černá manta, tedy černá i na břiše. Po několika setkáních pod vodou jsme už všichni dokázali hravě rozlišit oba druhy a užívali jsme si především vzácnějších velkých mant birostirs. Na vrcholu obrovských homolí je často proud a v nich si právě manty libují, protiproud je zásobuje kyslíkem, takže nemusí plavat a jenom visí nad korálovým seskupením, kde bydlí ty správné čistící rybky. Viděli jsme i letky několika mant za sebou. To jsem se takhle kochala wobegongem a najednou jsem skoro dostala ránu do hlavy, jak kolem proletěla manta. A za ní druhá, třetí, čtvrtá. Radost z pohybu? Tomáš říkal, že ano, že to byli puberťáci na honičce. Ale já jsem přesvědčená, že to byl tzv. „manta train“, kdy první v té letce je samice a za ní samci. Tedy ano, honička, možná i puberťácká, ale s jedním jasným cílem. Ale pokud si samička nějakého nápadníka vybrala, pokračování už si, bohužel, nechali na volnou vodu.
Junior nám naše pozorování mant pěkně organizoval. Aleš občas svými blesky mantu polekal a tak mu Junior přiřadil jednu černou a „foť si ji, jak chceš“. Nás zbytek poslal k té krasavici u homole vedle, ale pak se svým bystrým zrakem zahleděl do dálky a už ukazoval dvěma z nás, že naše je ta připlouvající. Každý jsme zkrátka měli tu svoji homoli a mantu nad ní. „A nehádejte se mi tady, prosím vás!“ A když nad tou mojí homolí, kroužily najednou 3 manty pospolu, nemohla jsem oči odtrhnout a ten wobegong pod převisem pode mnou, ten už mě nezajímal, takových mi příští ponor Junior vytahá tucet.
WOBEGONG
Když jsem někde u korálové homole zahlédla zpod převisu čouhající černé ploutve Seawing, věděla jsem, co bude následovat. Za chvíli vypluje znechucený wobegong a za ním se objeví rozzářený Junior. Těchto vousatých žraloků jsem v roce 2010 taky viděla hodně, ale tentokrát jsem si jich daleko víc užila právě díky hrátkám Juniora. Ten se s wobegongem téměř mazlil, jemně ho pošťuchoval pod ploutví, aby ho donutil zvednout své líné tělo a ukázat se v celé parádě plujícího koberce. Jednou, na trochu rušnějším Blue Magic, přijela k „našemu“ wobegongovi nějaká jiná cizí skupinka, Junior se před ně postavil se stopkou v ruce „NE! to je náš wobegong, najděte si svého“. Jeho zamračené oči byly v černé masce jasně čitelné a skupinka poslušně odplula. A nejhezčí zážitek byl, když se wobegongovi na ploutvi usadila leaf scorpionfish, rybka s úžasným českým názvem houpavec ropušnicovitý. Je zhruba 10 cm dlouhá a úspěšně předstírá, že je list, spadlý do vody. Lehá si na bok a jemně vlaje v proudu. Zajímavé je, že tato ryba často svléká svou kůži, odstraňuje tak řasy a bezobratlé, kteří se na kůži přisají. Po sloupnutí může i změnit barvu, varianty jsou například žlutá, zelenkavá, růžová nebo tmavě či světle hnědá. Samozřejmě, jako u všech ropušnicovitých, její trny v ploutvích jsou jedovaté. Objevili jsme žlutou a tmavě hnědou pospolu a nasávali jedinečný moment, kdy se obě vzácné ryby vlnily vedle sebe a kousek od nich odpočíval wobegong.
NOČNÍ PONORY
Co dalšího činí potápění na Raja Ampat odlišné od ostatních výletů jsou noční ponory. Málokde najdeme tak čilý noční život a na málokterém výletě jsem zažila, že by téměř každý večer byl hojně účastněný nočák. V klidné vodě u pobřeží se totiž dají objevit poklady. Kamsi putující škeble, zmateně couvající krab, stačí si posvítit na korály a už na vás svítí oči krevet všech velikostí. Při denních ponorech si tak detailně ryby neprohlédnu, protože vždycky odplují, ale v noci jsou lapené světlem z baterky a v klidu čekají, až se pokochám. Perutýni se ke mně netočí zády, ale jsou připraveni ve světle chmatnout po oslněné rybě. Zaznamenáte pohyb nějakého ošklivého kamene a vyklube se z toho nádherné mořské strašidlo. Například vzácný inimikus, ropušnicovitá ryba, která se pohybuje po písku tak, že „kráčí“ po špičatých břišních ploutvích, které vypadají jako pařáty. Hrozivě trčí jedovaté bodliny a vějířovitě roztahuje prsní ploutve, čímž ukazuje zajímavé zbarvení. Několikrát jsem objevila i žabohlavce (toadfish). Vždycky zalezlého v korálech, ale modré oči mě bedlivě sledovaly. A ne všechny ryby jsou němé, žabohlavci například vydávají při vábení samičky zvláštní vrčivý zvuk a vydávají ho i při vyrušení, jako určité postrašení nepřítele nečekaným zvukem. Noční ponory byly opravdu přínosné a několikrát jsem s úžasem zjistila, že jsem ve vodě už hodinu a půl a nechce se mi ven.
GORGONIE
Dalším skvostem Raja Ampat jsou obrovské gorgonie všech barev. Jsou to živočichové, nikoli rostliny, jak by se zdálo. Tvoří je kolonie polypů, seskupují se kolem pružné centrální kostry a větví se do plochého, vějířovitého tvaru. Některé dorůstají obrovských rozměrů i dvou metrů v průměru. Svědčí jim prostředí s proudy, a staví se plochou proti proudu, aby co nejvíce živin prošlo všemi jejich záhyby. I to je důvod, proč se v gorgoniích skrývají malí živočichové, například mlži, plži, miniaturní krabi, krevetky, rybky a tvar i barva všech je dokonale přizpůsobena hostící gorgonii. Určité druhy gorgonií ukrývají pro nás zajímavého a vyhledávaného minikoníka. Vždycky ve mně vyvolává úsměv, když vidím, jak má potápěč přilepený nos na gorgonii a marně hledá. Minikoník má totiž asi 1,5 cm i s ocáskem a je se svou gorgonií perfektně barevně i tvarově sladěný, tudíž neviditelný. V oblasti Raja Ampat údajně můžeme najít dokonce 4 druhy těchto koníků. Specialistou na jejich vyhledávání je Honza Pospíšil, parťák Juniora. Ten mi ukázal žlutého koníka denise, toho největšího, tedy dosahujícího skoro 2 cm a zaregistrovala jsem ho dokonce i bez lupy. Měla jsem z toho takovou radost, že jsem se pak připojovala k ostatním a strkala nos do gorgonií s cílem najít si dalšího koníka sama. Bez úspěchu. Zato Tomáš měl letos na Raja Ampat svou premiéru, našel si růžového koníka bargibanti úplně sám. Radostně nám to pak na lodi oznamoval a ukazoval fotky. Ostatně, jedině z fotek dokážeme ocenit důkladnou maskovanost těchto tvorečků. Právě druh bargibanti byl vědci objevený jako první a to zcela náhodou. V roce 1969, když americký vědec George Bargibant studoval gorgonie, se mu dostala na stůl i gorgonie rodu Muricella a zcela mimochodem na ní objevil dosud neznámého miniživočicha. Od té doby bylo vědeckým světem uznáno několik dalších druhů, ale život pygmy koníků je stále zahalen tajemstvím. V zajetí akvárií nepřežije, protože je zvyklý se svou gorgonií na mořské proudy, které mu přináší živiny. Podobné prostředí v zajetí je těžké vytvořit, ostatně i samotné gorgonii se v akváriích moc nedaří. Nevíme tedy, jestli i tento koník, stejně jako jeho větší příbuzný, provádí například milostné rituální tance, kdy se do sebe koníci zavinou svými ocásky a v objetí se připravují na předání vajíček. Ale potvrzené je, že i u pygmy koníků těhotenství obstará sameček. Má na břiše vak, do něj samička naklade vajíčka, sameček je oplodní a kolem embryí vytvoří jakýsi druh placenty, pomocí které je zhruba 14 dní vyživuje. Dva týdny chodí s břichem, je těhotný. Poté vykulí na 30 tmavých pidikoníků, tedy opravdu smíteček, ty se rovnou zachytí nejlépe na té samé gorgonii a dál už se o sebe starají sami. Obvykle na jedné gorgonii stráví celý život, ale jak je ten život dlouhý, to nikdo neví. Na jedné gorgonii můžeme najít i 20 dospělých koníků, ale určitě vždy žijí v párech, takže poštěstí-li se vám a najdete jednoho, stojí za to zkoumat větvičky kolem, měl by tam být i partner.
CHROCHTALOVÉ NA CAPE KRI
Kdo už jednou na Raja Ampat byl, určitě si vzpomene na lokalitu Cape Kri a na velký, hustý chumel žlutých chrochtalů zhruba ve 40 metrech. Byli tam v roce 2010 a byli tam i letos, jsou tam stále. Je to úžasná životní jistota. Když se vám život změní a nic nebude vycházet, jeďte na Raja Ampat, na Cape Kri do 40m, tam je klid, ticho a stále vše při starém.
Bylo by toho ještě přemnoho, co bych mohla o potápění na Raja Ampat napsat, například jak na mě útočil ostenec – triggerfish, najednou jsem ucítila jak mě někdo tahá za ploutev a myslela jsem si, že nějaký potápěč se mnou žertuje, otočila jsem se, ale žertoval se mnou ostenec a vypadalo to, že se chystá zažertovat znovu, pádila jsem pryč, co jsem měla síly. A proto mě překvapilo, když jsem viděla Aleše, jak má svoje světelný děla přilepený do hnízda obrovského triggerfishe. Ten jenom koulel očima a usilovně budoval hnízdo dál. Při pohledu na velikého Aleše a jeho obrovský blesky šlehající stroj, šly asi žerty stranou.
Raja Amat opět řadím mezi „opáčka“, které se vydařily. Hodnotím je dokonce lepší než v roce 2010, díky mantám, díky hrátkám s wobegongama a díky lodi Sea Lady a na ní věčně vesele ukřičeného Juniora. Na střeše lodi, usazeni na pohodlných pytlích, můžete každý den sledovat rovný mořský horizont, červánky, sem tam dřevěná loď na obzoru, sem tam široko daleko nikdo, jen neobydlené ostrůvky…. s nepostradatelným bintangem v ruce to byly i nad vodou nádherné chvíle. A občas nějaká manta vyskočila nad hladinu a to mě hezky rychle zvedlo z pytle a jenom jsem s úžasem sledovala, jak to prostěradlo s plesknutím spadlo zpátky. Někdy se prostě potápěčský výlet vydaří.
