Téměř po dvou letech nuceného potápěčského půstu jsem se konečně dočkala. Opět jsem upírala zrak na horizont nekonečného oceánu z plující lodi, pohled, který mě povznáší, uklidňuje i vzrušuje zároveň. Je to nedílná součást potápěčských výletů a už mi to fakt chybělo! Tentokrát jsem si těch chvil s očima upřenýma na masu vody kolem užila syta. Na kostarický Kokosový ostrov se pluje 38 hodin.
Naposledy jsem pirátský ostrov navštívila před 12 lety, tehdy jsem byla nadšená. Po letech potápění ale už tak nadšená ze všeho nebývám, je zmlsaná a zbytečně kritická. Dočetla jsem se, že v roce 2019 Marine Conservation Institute označil Kokosový ostrov jako „Blue Park“, tedy ocenil jeho efektivní ochranu přírodního bohatství. Stejně jsou označeny Galapágy a Malpelo a pyšní se jím pouze 16 mořských oblastí na světě. Mám věřit těm obvykle nadneseným prohlášením o ochraně? Nebudu zase zklamaně a pesimisticky hloubat, kam to s tím mořským světem spěje? Nebudu, musím naprosto otevřeně přiznat: byla jsem opět nadšená a moje kritická duše neměla šanci se prosadit.
ŽRALOCI
Hlavním cílem a radostí mého potápění jsou žraloci. Když vyrazíte na potápění do Egypta, možná narazíte na lagunového žraloka, který se skrčí ve skulině pod převisem a kolemplující potápěči si nadšeně ukazují jeho vykukující ploutev. Na Kokosu je bělocípáků tolik, že setkání s ním už berete jako setkání s klipkou a potápěči se zastavují pouze na místech, kde jich v písku odpočívá deset naskládaných vedle sebe. A nestane se, že by proběhl ponor bez žraloka, naopak, na jedno zanoření se vám zjeví víc druhů. Já osobně jsem si zopákla kladivouny, žraloky bělocípé, tygří, galapážské, stříbrocípé, silky a černocípé.
Kladivouni jsou jistota, vždycky mi srdce poskočí, když se objeví v dálce pár flíčků, gajd nadšeně ukazuje do modra už ve chvíli, kdy já nevidím naprosto nic a pak se to hejno najednou vynoří, kladívka se zavlní a najednou zase zmizí a je konec. Jsou to plaší, ale nádherní žraloci.
Bělocípí lagunoví jsou naopak přítulní miláčci. Jako jedni z mála žraloků umí bez pohybu odpočívat, umí se válet na dně a pospávat. A proto je mám ráda. Opět mi jich několik dovolilo přilehnout a chvíli jsme v těsné blízkosti odfukovali spolu Na Kokosu jsou bělocípáci neuvěřitelně důvěřiví a nad tím černým tvorem, co nesmyslně touží po blízkosti, mají nadhled.
Zážitkem pro mě tentokrát byli žraloci tygří. Po pravdě jsem jich už viděla mnoho a hodně zblízka, ale vždy to byla krmička. Tady jsem poprvé potkala tygra jen tak, bez návnady a taky docela zblízka. Tou návnadou jsem možná byla tak akorát já. Není to obvyklé setkání se žralokem. U tygra není hlavním cílem nerušit, jako třeba u kladivouna, ale spíš příliš nezaujmout. Před 12 lety jsme zaznamenali, že u ostrova možná je jeden tygr, někdo z nás ho i matně zahlédl. Nyní jich kolem Kokosu krouží možná desítka. Už sežrali všechny želvy. No jo, a co budou žrát teď?
V závěru jsem nabyla přesvědčení, že je kolem ostrova víc žraloků, než před 12 lety. Naplnilo mě to uspokojením. Viděla jsem i několik těhotných samic a věřím, že si žraloci tady u Kokosu, navzdory těm novodobým pirátům, svoji populaci udrží.
Pro zajímavost, všichni výše jmenovaní žraloci rodí živá mláďata. Samice bývá obvykle březí 10 měsíců až rok, bělocípá samice to má rychlejší, zhruba 5 měsíců, tygřice nosí outěžek až 16 měsíců. Většinou se v jednom vrhu narodí kolem 5-10 mláďat, kladivounka jich ale zvláde až 40 a tygřice může vyvrhnout dokonce i 80 malých tygříků. S reprodukcí mohou žraloci začít, když dosáhnou určité velikosti, což zjednodušeně řečeno bývá kolem 10-12 roku věku, pak samice rodí obrok a většinou se dožívají zhruba 25 -30 let, jenom tygři údajně až 50. Za svůj život by tedy samice většiny žraloků mohly odrodit tak 7x. Jsou to ale pouze orientační počty.
CHOBOTNICE
Při každém ponoru, kde je šance najít, hledám usilovně dva živočichy, chobotnici a rozedrance. Jsou to stvoření, která je třeba hledat s očima otevřenýma, protože totálně splývají s útesem. Chobotnice obvykle nejdřív dělá, že tam není, a když zjistí, že ji vidím, pokusí se zalézt, zmizet… hravé jsou tak možná v akvárku při vědeckém bádání, ale v moři prvotně utečou. Tentokrát jsme objevili výstavní kousek, kterému se možná opravdu chtělo si hrát. Dovolila Tomášovi nastrčit foťák až k hlavě, měnila barvy podle toho, jak Tomáš svítil nebo bleskal, rovnala si záda a mrkala na něj. A ty další dvě chobotnice, které jsem kolem proháněla já, jenom závistivě koukaly. Myslím, že to byli samci a Tomášovi záviděli. Ony jsou totiž chobotnice občas pěkný mrchy, a když se jim sameček nezdá, házejí po něm lastury, kamínky nebo bahno.
A pokud mám navázat na rozmnožovací vsuvku, tak chobotnice to z mého pohledu nemá nic moc. Jednou a šmytec. Žije rok, maximálně dva a za tu dobu stačí pouze jednou zabřeznout, porodí tisíce miniaturních vajíček a o ty se láskyplně stará, umístí je u dna do nějaké skrýše, prolévá je proudem vody, chapadly čistí od parazitů… a nejí, nemá čas. Když se vylíhnou, pomůže jim ze skrýše ven k hladině, kde chobotničky tráví první měsíce života, ale matka už je opouští a celá vyčerpaná hyne. Sameček to má jednodušší, ten se nestará, ten zahyne hned po spáření.
ROZEDRANEC
Další zážitkové setkání byl rozedranec. Je to barevná, velmi často oranžová hrouda, až 20 cm velká a i když patří do strašidelného řádu mořských ďasů, pro člověka je zcela neškodná, jedovatá není. Už dlouho jsem tu roztomilou příšerku pod vodou neobjevila. Požádali jsme gajda, že bychom ho potřebovali najít. Prý není problém. A hned v následujícím ponoru ukazuje na kus něčeho, co bych normálně v klídku minula. Rozedranec, fešák k pohledání. Není to zase tak těžké pro gajda ho najít, protože když ho jednou objeví, má na několik týdnů vystaráno, rozedranec sedí jak pecka stále na stejném místě. Trůnil si tam na útesu a všichni se kolem něj tlačili, okukovali, obdivovali …. ani se nehnul, jenom čučel s hubou svěšenou. Když se všichni nabažili a odpluli, nastoupil Tomáš. Kroutil foťákem zleva, zprava, stále to ale nebylo ono. I něco rozedranci pošeptal. Co, dodnes nevím. Nicméně rozedranec, ta nehybná smutná houba, se odpíchnul a vyletěl tak metr a půl do výšky, překvapenému Tomášovi nad hlavu. Údajně to tak občas dělá, má malý otvor mezi břišními ploutvemi a podtlakem může vytvořit tryskový pohon. Rozedranec se pomalinku vrtivě začal snášet kousek vedle na písek. On plaval! Dosud jsem nikdy neviděla rozedrance se pohnout, natož plavat. Nadšený Tomáš kolem něj kroužil a fotil ze všech stran. Pak to stvoření přistálo na písku, ještě chvíli tam pózovalo a poté začalo doslova kráčet zpátky k útesu. Už toho focení mělo dost, tak jsme ho nechali jít.
A opět množící vsuvka – rozedranec je normální ryba, tedy v době tření naklade velké množství jiker do nepravidelného pásu, spojeného slizem, který vstřebává vodu a tím i spermie samce, který je v okolí vypustí. Jelikož jsou to ale samotáři, kteří se nedruží ani za účelem páření, ani příliš necestují, není pro ně snadné najít partnera. Tak když uvidíte dva rozedrance u sebe, prosím, nerušit!
Potápění u Kokosu je i o hejnech ryb, do kterých se nádherně vplouvá, o obrovských trnuchách, které polehávají na písku vedle bělocípáků, o langustách, které ve skupinách po deseti šermují ve skulinách o murénách a dalších mořských tvorech. Kokos má podvodní mořský svět opravdu bohatý, sice tam nenajdeme malé pišišvory, barevné plžíky, ale kdo by je taky hledal, velkých tvorů je tam dost a dost a žije se jim očividně dobře.
Při pohledu na zelený ostrov, hustě porostlý deštným pralesem, plně chápu piráty, kteří se k ostrovu rádi vraceli a ukrývali zde svoje lupy. Po několikadenním putování po oceánu a bojích o zlatou kořist musel být pohled na zelený ostrov s nesčetnými vodopády, padajícími do moře, opravdu vykoupením. Oproti jiným ostrovům, skalnatým, vyprahlým, označeným pouze guánem ptáků, je Kokos pastva pro oči.
A spojíte-li si potápěčský výlet s následným pobytem v Kostarice, například u karibského pobřeží, pocit nevšedního splynutí s přírodou je dokonalý. Uvidíte na břehu rodící mořské želvy, hustou deštnou džungli, hady, opice, drzé mývaly, krokodýly a v 5 ráno vás zaručeně probudí exotický řev ptáků. Příroda je tady opravdu bujná a naštěstí vcelku dobře chráněná. A v podvečer si dáte procházku po divoké, turisty neobsazené pláži, posedíte u poloprázdného baru s margaritou v ruce a pohled upřete na neustálý a vytrvalý mořský příboj.
Jedno vím určitě. Až zase Tomáš naplánuje Kokos, jedu znovu.
